Životopis

Autor: Bloom

Louis Germain David de Funes de Galarza (*31.7. 1914 - †27.1. 1983)

Louis jako malý Ve čtvrtek, 27. ledna 1983 zavládlo v malé vesničce Cellier na břehu řeky Loiry zděšení a překvapení, které se v minutě přehnalo jako vichřice celou Francií a dále, i přes její hranice. Zemřel totiž muž, majitel zdejšího zámku Clermont, milovník růží, manžel a otec, ale především miláček celého filmového světa, král komiků a mistr grimas - Louis de Funes.

Klaun dospívá

V roce 1913 se na pařížské předměstí Courbevoie přistěhoval neúspěšný advokát Carlos Louis de Funes de Galarza se svou manželkou Leonor Soto Reguera z jejich rodné Sevilly, aby zde našli štěstí. Jak tomu však osud chtěl, štěstí ne a ne přijít. Carlos se jako advokát neuchytil ani tady a kdyby nebylo jeho kšeftování s drahými kameny, jen těžko by zde mohli zůstat. I přes tuto těžkou životní situaci se jim 31. července 1914 narodil syn Louis Germain David. Malý Louis nepřišel zrovna do nejklidnější doby. Ještě téhož dne vyhlásila totiž Francie mobilizaci a 3. srpna vyhlásilo Německo Francii válku. Rodinná finanční situace se stále nezlepšovala a proto se Galarzovi museli přestěhovat do vesničky Villers-sur-Marne, která leží poblíž Nogentu. Tam také malý Louis začal chodit do školy.

dospívající Louis Škola mu příliš nešla, přesto v této době objevil svůj jedinečný talent imitátora. Pro svou rodinu a přátele předváděl na malém dvorku u domu prodavače ryb, nebo třeba kameloty z blízkého tržiště: „Hrál jsem komedie před svým publikem… Myslím, že zájmy, které jsme projevili v raném dětství, nás poznamenají na celý život. Jsou dobré. Můžeme je ztratit, ale ony se znovu vrátí.“ Později Louis nastoupil na gymnázium v Coulommier, kde pobýval na místním internátu. Byl zde velice nešťastný, plakával a bouřil se – po svém.

Tvrdé výchově se bránil tím, že ze sebe dělal šaška. Jediným, co ho drželo nad vodou byly jeho oblíbené hodiny kreslení a klavíru. Na gymnáziu také poprvé stanul na divadelních prknech. V roce 1926 totiž gymnázium slavilo patnácté výročí založení a jeho žáci nacvičili divadelní představení, ve kterém si Louis dobrovolně zahrál dítě komediantů. Již v té době si ho všiml místní kritik. Kdo by tehdy tušil, že se zde rodí jedinečný umělec, kterému se budou smát celé generace.

Louis s manželkou ve 40. letech Zatímco Louis absolvoval gymnázium, jeho rodina se přestěhovala zpět do Paříže do ulice Vaugirard. Louis, nedotčený studiem, se vrátil zpět do domu rodičů. V tu chvíli začala rodina řešit otázku, co bude s Louisem dál. Dospěli k názoru, že nejlepší bude vyučit ho nějakému řemeslu. Louis tedy nastoupil do učení v kožešnickém učilišti. Neposedného Louise však práce nudila a proto se ve volných chvílích bavil tím, že se ohnutými špendlíky strefoval do mistrova kanárka. Jednoho dne se trefil, kanárek zavrávoral a z bidýlka spadl. Louis dostal okamžitou výpověď. Zoufalí rodiče nevěděli co s Louisem dál.

Jednoho dne však otci při procházce ulicí bleskl do očí místní fotografický ateliér a bylo rozhodnuto – Louis se stane fotografem. Nezbedný hošík se tedy učil kopírovat, zvětšovat, vyvolávat a to až do chvíle, kdy v šuplíku ateliéru vybuchla petarda. V tu chvíli byl Louis opět na ulici. Další pokusy vyučit Louise průmyslovým kreslířem vzaly brzy za své. Jednoho dne se Louis dostal také k aranžování výloh, které ho velmi bavilo a s originálními nápady slavil úspěch. To vše až do doby, kdy sestavoval vysokou pyramidu z drahých parfémů, které najednou neudržely balanc a zřítily se k zemi jako onen zmiňovaný kanárek. Louis se pak ještě dlouhou dobu nemohl zbavit oné vůně, která se z rozlitých flakónků vinula.

Nadějný klavírista

Louis měřil 1,64 metru a vážil 55 kilo. Kvůli tomuto drobnému vzezření ho nevzali ani na vojnu. Stále nikdo netušil, čím se Louis stane. Navíc se v roce 1936 oženil s Germainou Elodií Carroyerovou, která od něho čekala materiální zajištění. Přestože Louis hrál dobře na klavír a snažil se přivydělat na živobytí hraním po barech, na slušný život to nestačilo. Po šesti letech se manželství rozpadlo. Postupem času si však Louis konečně našel stálé zaměstnání. Stal se klavíristou v baru Horizont na Montmarteru za honorář 700 franků měsíčně.

křest syna Patricka A tehdy přišlo na řadu osudové setkání – do baru vešla dívka v nemoderních šedých šatech, která sledovala Louisovu hru na klavír, pozorovala jeho hbité prsty a dlouze hleděla do jeho modrých očí – láska na první pohled. Jeanne Augustine Barthélemy de Maupassant byla praneteří slavného spisovatele, ale finančně na tom byla téměř stejně jako Louis. Láska však chudobu nezná, a proto se jednoho dubnového odpoledne konala v Paříži svatba. Novomanželé si pronajali byteček v ulici Miromesnil a v tomto bytě započal jejich dlouhý krásný vztah plný lásky a přátelství. Jeanne byla Louisovým nejlepším přítelem, jediným člověkem, kterému se dokázal plně otevřít. Miloval ji a ona milovala jeho – celých čtyřicet let, až do Louisovy smrti.

V baru Horizont se však stala ještě jedna zlomová událost Louisova života. Prvně si zde uvědomil, že způsob, jakým hraje na klavír lidi nesmírně baví. Jeho mimika, gesta, špulení rtů, zvedání obočí, to vše začal dělat vědomě a slavil s tím velký úspěch. Hraní ho prostě bavilo a proto se rozhodl přihlásit do hereckého kursu. Jeho spolužákem byl například Daniel Gélin (herec) či Robert Dhéry (dramatik), kteří se stali jeho dobrými přáteli. Po ročním studiu se však Louis opět vrátil ke klavíru, přesto se mu divadlo stalo nerozlučným společníkem.

Oskar

V průběhu několika let si na divadelních prknech zahrál malé, přesto nezapomenutelné role. Louis zjistil, že hraní je jeho život a proto toužil jen po jediné věci – stát se hercem. Deset let hrál však pouze křoví a přihrával repliky svým slavnějším kolegům, kterým velmi záviděl. Byla to pro něj však skvělá škola, která se mu časem stotisíckrát zúročila. Občas Louis zaujal kritiku či nějakého režiséra svou grimasou, opravdový zlom v jeho kariéře však přišel až v roce 1958, kdy Claude Magnier napsal divadelní hru Oskar o zhrzeném podnikateli, kterého podvede vlastní zaměstnanec jen proto, aby získal ruku jeho dcery. Louis se k této práci dostal náhodou, přesto se stala jeho životní divadelní rolí.

S Oskarem Louis odjel na turné po Francii, Alžírsku a Maroku a všude slavil nemalý úspěch. Po návratu domů však na Louise žádná nová role nečekala. Až jednoho dne se Jean Jacques Vital rozhodl Oskara uvést v divadle Porte Saint Martin v Paříži. Když pak 29. ledna 1961 přišla premiéra, Louis byl ochromený trémou. Na jevišti z něj však vše spadlo a předvedl oslňující výkon, který nezůstal bez povšimnutí kritiky.

„Už jste viděli Oskara? Ale možná jste ještě neviděli Louise de Funese v Oskarovi. Mrká očima, jedno obočí zamračí, druhé vysune nahoru až ke kořínkům vlasů. Dělá grimasy. Klame tělem. Akumuluje komickou mimiku. Spřádá neodolatelná gesta. Zmítá sebou. Násobí hněvivé, vzteklé a potřeštěné výrazy. Zdvojuje šaškoviny. Křiví obličej, že vypadá jako z gumy. Otáčí se kolem své osy. Kouše si rty. Stahuje nosní dírky. Poskakuje.

Vypadá, jako by se pohyboval na pružině. Vymýšlí si tiky. Ohrnuje rty. Dupe nohou. Strčí si prst do ucha těsně před tím, než zaujme napoleonskou pózu. Je burleskní. Mne si oči, utírá nos, tváří se, jako by si familiárním gestem osušoval slzu, přechází jeviště, funí… Máme pocit, že slyšíme bláznivé štěbetání kačera Donalda a vidíme grimasy Pepka námořníka. Připomíná tančícího Pierota. Vyskočí do vzduchu a my vidíme, jak se přemisťuje vzduchem po diagonále. Tančí odvázané, vířivé shimmy. Svým klaunstvím se dotýká velikosti. Končí v absolutní potřeštěnosti, která jako by měla surrealistickou inspiraci.“ Tato kritika, která druhý den vyšla ve Figaru, vystihuje Funesovo hraní přesně tak, jak ho známe. Ukazuje nám, že se zrodil velký herec, komik a král grimas.

Malé role, taky role

Ani filmové plátno však nezůstalo vůči Louisovi imunní. Jeho první role byly sice malé, přesto hojné. Například v roce 1951 se objevil ve dvanácti filmech, většinou však pronesl jen krátkou větu a někdy ani to ne. Díky svým přátelům z hereckých kurzů Gélinovi a Dhérymu se v následujících letech objevoval ve filmu téměř pravidelně. Stále šlo však jen o malé role s nízkým počtem natáčecích dnů. Ty se ovšem pozvolna zvyšovaly a tak v roce 1953 získal Louis 3 natáčecí dny ve filmu Kumpáni noci a v roce 1954 to bylo 7 natáčecích dnů ve filmu Aprílový žert.

Jeho hraní bylo velmi výrazné a brzy si ho všimli režiséři i slavnější herečtí kolegové. Louis však nesl slávu svých kolegů velmi těžce, i když je zároveň velmi obdivoval. Například když hrál scénu se slavným Jeanem Gabinem, který se nemohl ubránit smíchu při Louisově hraní. Louisovi se to nelíbilo a tak scénu přerušil. Zavolal si k sobě Gabinova sekretáře, který o tomto okamžiku řekl: „Zdálo se mi, že se Funesovi moc nelíbí chování jeho partnera a pochopil jsem, že ho podezřívá z toho, že si z něj dělá legraci. Samozřejmě jsem se mu to snažil vymluvit“.

Louis byl přesto profesionál každým coulem a o jeho profesionálním přístupu jednou promluvil režisér Henri Verneuile: „Dohodli jsme se na vhodném kostýmu. Nazítří mi ho přišel ukázat. Řekl jsem mu, že je to v pořádku. Následující den přišel zase: ,Vyhovoval by vám malý knírek?, Odpověděl jsem, že to bude perfektní. Perfekcionalismus tohoto začínajícího herce mě překvapil. Po třech dnech se objevil znovu. ,Jak se vám líbí moje boty?, zeptal se mě. ,Připravil jsem si grimasu, která se mi zdá zajímavá. Nemohl bych ji udělat vždycky na konci věty? Takhle …?“ A ukázal mi ji… Jaká profesionalita u začátečníka!“.

Cruchot a Juve

První velké filmové role získal Louis díky Jeanu Giraultovi. Ten rád točil filmy-vaudevilly o průměrných Francouzích, v nichž se mísilo nedorozumění s drsnějším žertováním. Girault Louise obsadil do svých dvou filmů „Zábava“ a „Vyhoďte do povětří banku“. Během natáčení mezi muži vzniklo přátelství které vydrželo až do Giraultovy smrti. To, že jejich spolupráce přinese takové ovace však netušil ani jeden z nich. Jednoho dne producenti svěřili Giraultovi scénář Richarda Balducciho o potrhlém četníkovi. Četnické filmy byly v té době velice populární a tak scénář nebyl ničím vyjímečný. Do hlavní role se však Giraultovi podařilo prosadit Louse de Funese a úspěch na sebe nenechal dlouho čekat. Četník Ludovic Cruchot se stal známým po celém světě a jeho příběhy si zamilovalo mnoho generací. Již více než 40 let se četnická série drží na vrcholu sledovanosti v mnoha zemích světa a stále vyvolává úsměv na rtu.

Hlavní podíl na tom má samozřejmě Louis de Funes, jeho gagy, grimasy a nezaměnitelný hlas. Ten u nás skvěle nadaboval František Filipovský, kterého sám Funes označil za mistra svého hlasu. V sérii Funesovi skvěle sekundovali Jean Lefebvra, Michel Galabru a Cruchotova nezapomenutelná manželka Josepha, kterou skvěle zahrála Claude Gensac. Fufu, jak ho přátelé láskyplně oslovovali o roli Cruchota říká: „V téhle roli jsem byl šťastný. Byl v ní celý život, se svými poskoky i nadřízenými.“

Po natočení Četníka ze Saint Tropez se Funes začal připravovat na roli komisaře Juva po boku Jeana Maraise ve Fantomasovi. Vztah Funese a Maraise se však ocitl na bodu mrazu. Jak Marais řekl: „Jeho talent je založen na špatné náladě. Nemám rád lidi se špatnou náladou. Se mnou neměl nikdy opravdové problémy, ale na ostatní, kteří hráli malé role, byl protivný, a to ještě vážím slova. Nikdy jsem nepochopil, jak se tenhle herec z druhořadých rolí vyhoupl mezi hvězdy a odmítl připustit, že předtím nebyl nic. Louis se neustále tvářil podrážděně, jako někdo, kdo musí někomu něco oplácet. Nemám rád zklamané lidi.“ Louis však Maraisovi nic nevyčítal, jen byl podrážděný, že se film netočí kolem něho. Byl to impulzivní člověk, cholerik, který se však uměl omluvit. Chtěl být hvězdou každého filmu se vším všudy. Cítil, že za svou dlouhou strastiplnou cestu si zaslouží být plnohodnotnou star. Později ho však všechno tohle mrzelo a dokázal se za své chování omluvit. Další díly Fantomase se však staly Louisovým hereckým koncertem a na prvním místě závěrečných titulků stanul právě Fufu.

Dirigent a zámecký pán

31. srpna 1964 se začal natáčet film Smolař, ve kterém hrál Louis společně s Bourvilem. Během natáčení se z nich stali nerozluční přátelé a Louis na Bourvila nezapomněl ani po jeho smrti, kdy stále připomínal jeho herecké umění a jeho přátelství. Po natočení Smolaře se vše změnilo a Funes už nežebral o roli, naopak, role si vybíral. 6. května 1965 se vydal společně se štábem Četníků z přístavu Le Havre do New Yorku, kde se natáčel další díl, tentokrát Četník v New Yorku. Na lodi se natáčelo za plného provozu a cestující hercům ze začátku nedůvěřovali, jelikož je považovali za celníky. Druhý den jim však posádka promítla film Četník ze Saint Tropez a vše se změnilo. Herci měli v cestujících neskutečnou podporu a i přes jazykové bariéry sklízeli za své výkony zasloužené ovace. Následoval film Velký flám, ve kterém si Louis zahrál opět s Bourvilem. Fufu, který ve filmu hrál dirigenta pařížské Opery.

Louis, který si nikdy moc nevěřil se cítil před kompletním orchestrem nesvůj. Každé ráno se učil dirigovat a velice se bál onoho okamžiku, kdy bude muset dirigovat naživo před plným sálem a kamerami. Asi stovka mužů a žen na něho hleděla trochu posměšně, přesto se Louis postavil za pultík a začal. „Předehru k Faustovi hrál vynikající orchestr a já jsem cítil, jak se de Funes proměňuje, jak se obrací do sebe,“ říkal Gérard Oury. „Nesledoval orchestr, předcházel ho, opravdu ho vedl, a protože umělci respektují umělce, hudebníci fungovali přesně. Hráli skvěle. Díky magii hudby stoupaly vzhůru zvuky smyčců a žesťových nástrojů. Když konečně Louis spustil paži a preludium zmlklo, členové orchestru povstali a začali herci aplaudovat tak, jak byli zvyklí: klepali smyčci o housle a flétnami o pultíky. De Funes se ke mě otočil. Měl v očích slzy.“

V lednu 1967 už díky úspěšným filmům nepatřil Louis k nejchudším lidem, a proto se rozhodl splnit dávný sen své milované manželce Jeanne a koupit jí zámek Clermont, který patříval její rodině. Zámek získal za 830 000 franků, ale částka, kterou investoval do jeho rekonstrukce byla mnohem větší. Clermont se však stal Louisovým útočištěm, kde se skrýval před zvědavci, před prací a před stresem, který na něj číhal v Paříži. Byl zde velice šťastný. Lidé ho ze začátku považovali za morouse a snoba, postupem času ho však přijali mezi sebe a když se Louis procházel po městě, nikdy mu nedali najevo, že by k nim nepatřil. Louis se v zámecké zahradě věnoval zahrádkaření, které mu činilo neskutečnou rozkoš. Vypěstoval dokonce svou speciální odrůdu růže, která je dodnes známá. Když nebyl u svých růží, nebo na rybách, pěstoval umění dobrého vína. V zámeckém sklepě měl ty nejlepší odrůdy a návštěvám, které na Clermont přijížděly jen zřídka, vždy nabídl to nejlepší.

Hvězda stoupá vzhůru

V té době se však také Louis zuřivě vrhl do práce. Nejdříve nabídl svému synovi Olivierovi, aby si s ním zahrál ve filmu Senzační prázdniny. Louis si zahrál ředitele školy a zároveň Olivierova otce. Za tento film dostal Louis v roce 1967 Cenu filmového humoru a cenu Ticket d´Or. Dalším filmem tohoto roku, který byl Louisovi ušit na míru byl Grand restaurant pana Septima, ve kterém ukázal téměř veškeré své umění.

Dokonce se dá říci, že Grand restaurant byl celý jeho dílem. „Vyprávěli jsme si historky, dokud se nezačali smát všichni. Absolutní většina byla nezbytná. Když jsme našli nějaký dobrý fórek, napsali jsme ho a pak jsem vzhledem k situaci nebo k rekvizitě hledal gag. Majitel restaurace například používá voskové kuličky. Co se dá udělat s voskovými kuličkami? Nacpal jsem si je do uší a zatleskal jsem, abych si ověřil, že opravdu nic neslyším.



A všichni se začali smát.“ Jakmile natáčení skončilo, vrhl se Fufu do natáčení filmové adaptace divadelní hry Oskar. Dále se chystal natáčet film Tonoucí se stébla chytá. Ačkoliv na tomto filmu Louis spolupracoval s přáteli (Galabru, Dhéry), nebyl to jeho film a on se s tím jen těžko smiřoval. Byl rozhněvaný a vztekal se kvůli ničemu.

Další smlouvou, kterou Louis podepsal, byla ta na film Tetovaný, ve kterém si zahrál společně s Jeanem Gabinem. Jakmile Louis dostal do ruky scénář, opět se neubránil vzteku. Nic nebylo tak, jak se předtím domluvili. Většina dobrých replik byla napsána pro Gabina. V únoru 1968 však přes všechny problémy přijel na středověký hrad Paluel nedaleko Sarlatu a začal natáčet. Funes a Gabin se však vzájemně nesnášeli. Suma sumárum, natáčení Tetovaného se pro oba herce stalo peklem. Po natáčení se Louis uchýlil na Clermont, kde se užíral a zlobil se sám na sebe, že se ke Gabinovi choval s takovým pohrdáním. Slíbil si, že to jednoho dne napraví. Následovala cesta do Saint Tropez kvůli třetímu Četníkovi, který se tentokrát ožení.

Louis navrhl svou přítelkyni Claude Gensakovou jako svou budoucí filmovou manželku. Brzy po velkém úspěchu filmu Četník se žení přišel další Četník ve výslužbě. Na začátku roku 1969 se Louis opět sešel se svou „filmovou“ manželkou Claude Gensakovou, tentokrát při natáčení filmu Hibernatus. Při filmu však Louse nebyl s ničím spokojený, jednoho dne se dokonce rozhodl přestat natáčet. Kamenem úrazu byl nejspíš režisér Molinaro. „Dekorace je zfušovaná! Kamera nestojí za nic! A navíc jste mi strčil režiséra, který se každé tři minuty dívá na hodinky, protože se nudí! Slyším ho, jak si v duchu říká: Ještě musím hodinu vydržet! Za těchto podmínek já prostě nemůžu pracovat!“ Naštěstí se vše brzy vyřešilo. Molinaro v jednom rozhovoru prohlásil: „De Funes? Geniální. Smál bych se až bych brečel“. A tak se začal Louisovým gagům smát a situace se náhle uklidnila.

V roce 1969 začal Louis natáčet film o řiditeli baletu, který má spoustu problémů se svým souborem tanečnic s názvem Piti piti pa. Ve filmu si opět zahrál Louisův syn Olivier. Film se však u veřejnosti nesetkal s velkým úspěchem. Koncem srpna 1970 učinil Louis vážné rozhodnutí a to že bude natáčet jen jeden film ročně. Na začátku září se sešel se svými přáteli Claude Gensakovou a Michelem Galabru při natáčení filmu Jo. 23. září Louise postihla velká tragédie, protože zemřel jeho nejlepší přítel André Bourvil. O natáčení filmu Pošetilost mocných, ve kterém si spolu měli zahrát tedy Louis nechtěl ani slyšet. Naštěstí producenti našli Yvese Montanda a proto se 19. dubna 1971 začalo natáčet. Louis a Montand si naštěstí skvěle rozuměli a film měl fenomenální úspěch. „V Paříži panuje král. Je to malý, ostýchavý a nervózní muž Louis de Funes!“ Po natáčení si Jeanne s Louisem zajeli odpočinout do Tunisu k druhému synu Patrickovi, který si tam otevřel lékařskou praxi.

Pošetilost nemocných

Od chvíle, kdy začal Louis sledovat přípravy svého příštího filmu, nedělal si žádné iluze o tom, jaká práce ho čeká. Tisíc pět set gagů, tak bude vypadat Dobrodružství rabína Jacoba. Proto se Fufu v únoru 1973 rozhodl opustit nadobro prkna, která znamenají svět. Na konci července bylo Dobrodružství rabína Jacoba hotové a v prvním týdnu promítání ho vidělo 190 000 diváků. V únoru 1974 to bylo již 25 milionů diváků. To byl rekord všech rekordů. V roce 1974 začal mít Louis problémy se srdcem a musel se podřídit mírnějšímu režimu. 20. března 1975 postihl Louise první infarkt.

Následoval tedy „odpočinkový film“, ve kterém si Louis zahrál labužníka Charlese Duchemina, autora slavného Ducheminova průvodce, který spolu se svým synem vyhlásí válku všem motorestům na dálnici. Ducheminova syna si zahrál Michel Colucci, který se velmi brzy stal Louisovým velmi dobrým přítelem, jehož humor neváhal přirovnat k humoru Bourvila. 24. května 1976 se tedy začalo točit. 27. října byl film Křidýlko nebo stehýnko uveden ve 240 kinech a diváci čekali na jeho premiéru už několik týdnů. Fenomenální úspěch. V roce 1977 následoval film Jeden hot a druhý čehý, ve kterém si Fufu zahrál s Annie Girardotovou. Tu si Louis opět velice oblíbil a stala se pro něho dalším Bourvilem.

„To není možné, já umřu…“

15. září 1978 přišlo na řadu natáčení dalšího filmu ze Saint Tropez – Četník a mimozemšťané. Louis o tomto filmu prohlásil, že: „pokračování bylo napsáno příliš rychle a natočeno ještě rychleji“. Fufu však nepřestával pět chválu na svého přítele Galabruho, který si v pokračování také zahrál. V roce 1979 natočil Louis nepříliš úspěšného Lakomce, splnil si jím však svůj dávný sen. 2. února 1980 byl Louisovi předán César za celoživotní dílo. Následovala adaptace knihy Reného Falleta Zelňačka. Natáčení bylo báječné, ale výsledek byl zklamáním. Film vidělo jen půldruhého milionu diváků.

V roce 1982 si Louis naposledy oblékl uniformu a ačkoliv věděl, že spojit četníka a četnice byl přinejmenším podivný nápad, pustil se do práce. Po boku mu stáli přátelé – Girault, Galabru, i Claude Gensaková. Louis pracoval bez zaujetí, přesto se často smál. Legrace však skončila ve chvíli, kdy při natáčení zemřel režisér a Louisův dobrý přítel Jean Girault. To už bylo na Louise moc. Bourvil, Fallet, teď i Girault. Fufu se cítil čím dál více osamělejší. Po natáčení se tedy zavřel na Clermontu a trávil tam chvíle jen s Jeanne, se kterou byl šťastný. 27. ledna 1983 se s trhnutím probudil. Bolelo ho celé tělo. Vykřikl: „To není možné, já umřu…“ Před očima viděl tisíce obrazů – film života, režírovaný člověkem v posledním tažení. Ve 22:10 vytvořil Louis de Funes de Galarza svou poslední roli...