1964

Autor: bloom

Události, které předcházely zlomovému roku 1964


Jméno Roberta Dhéryho (1921 – 2004) u nás moc známé není. Ve Francii je ovšem uctíván jako člověk, který obohatil francouzský humor. A byl to právě on, kdo objevil novou hvězdu Louise de Funese. Původně se jmenoval Robert Fourrey a jméno Dhéry si vytvořil podle jména vesnice Héry, v níž prožil část svého dětství. V jeho zbytku vyrůstal v Anglii a hodně zde chodil do kina na němé grotesky. Po druhé světové válce dal v Paříži dohromady partičku herců a v roce 1948 uvedl v divadle La Bruyére svou hru Les Branquignols (Potřeštěnci), ve které okořenil francouzský humor anglickou příchutí. Vycházel i z rozhlasových pořadů, které psal s Pierrem Dacem a Francisem Blanche.

Pianista Louis de Funes

Louis de Funés ve filmu Poprask v kabaretu

Na představení se hrnula celá Paříž, byl to opravdu překvapivý úspěch jak pro producenty i samotné aktéry. Do divadla La Bruyére často zavítal i Louis de Funés, tehdy ještě pianista z baru La Tomate. Dhéry byl jeho spolužák z hereckých kurzů Reného Simona, na Louise ovšem tehdy působil trochu odtažitě, takže k žádnému velkému spřátelení nedošlo.

O sedm let mladší Dhéry v něm vzbuzoval respekt i teď, v době úspěchu Les Branquignols (název hry se přenesl na celou skupinu jeho herců), i když by se moc rád býval stal členem oné anarchistické skupinky.Mezi její členy tehdy patřili některé z jejích pozdějších základních pilířů: Dhéryho manželka Colette Brossetová, Jacques Legras, Pierrette Rossiová, Rosine Luguetová, Micheline Daxová, Pierre Olaf, Pierre Mondy, Jean Carmet nebo tehdy mladičký Michel Serrault.


Dhéry a Brossetová často chodili po představení na skleničku do La Tomate. Dhéry si zde klavíristy, který předváděl úžasné grimasy, všiml a zaznamenal, že má smysl pro gag. Jednoho dne to už Louis nevydržel a s bušícím srdcem Dhéryho oslovil: „Chtěl bych s vámi hrát.“ „Proč ne?“ odpověděl Dhéry. „Budeme o tom uvažovat.“

První úspěchy

Louis de Funés jako celník Roussel a kolektiv při představení Velkého valčíku

Po ohromujícím úspěchu Potřeštěnců však kupodivu Dhéry a jeho herci nemohli sehnat další divadelní angažmá a tak Dhéry natočil mezi tím tři filmy (La Patronne, Bertrand coeur de lion a adaptaci Potřeštěnců Branquignol). Po nějaké době ovšem našli prostoru v kabaretu Vernet, který se sice nacházel u slavné Champs – Elysées, ale měl pouhých 75 míst k sezení.
Dhéry však sestavil revui Bouboute a selekce, ve které rozsadil svůj čtrnáctičlenný soubor do hlediště, kde hráli diváky (opilce, policajta, tuláka, vzteklouna…).

Už byl mezi nimi i Louis, který se v této show objevoval jako divák, kterému Dhéry jako číšník omylem vylije kafe na hlavu, a jako hasič. Bouboute sice sklidil úspěch diváků i kritiky, při malém počtu diváků se však nemohlo mluvit o velkém zisku.
Jednoho dne se Dhérymu dostaly do rukou kostýmy z nějakého zrušeného kabaretu a okamžitě dostal nápad na revue o kabaretu, do kterého inkognito zavítá mravnostní policista. Tuto roli – komisaře Michela Leboeufa (v překladu Vůl) – napsal Dhéry přímo pro Funése. Revue dostala název Ach, ty krásné bakchantky. Představení, které bylo plánované na tři měsíce, se pak s obrovským úspěchem, na kterém měl podíl i Louis, hrálo dva roky. To všem zajistilo na dva roky zajištěné honoráře.

V době Bakchantek se stala příhoda reflektující vztah mezi Funésem a Dhérym. Při zkouškách chodili Les Branquignols do jednoho bistra, ve kterém byl vrchní pan Poiriet. Tomu dlouhán Dhéry s malým Funésem namluvili, že jsou dvojčata. Oba však mluvili stejným přízvukem, kterým později mluvil i komisař Leboeuf. Hra byla nakonec převedena do stejnojmenné filmové verze (u nás byl film uveden pod názvem Poprask v kabaretu), kterou provázely protesty církevních a feministických spolků proti obnaženým krasavicím, které se ve filmu objevily.

Po Bakchantkách se Funésovy a Dhéryho cesty zase na chvíli rozešly. Funés pomalu ale jistě dostával čím dál tím více výraznější role ve filmech a Dhéry slavil úspěchy se svým novým muzikálem La Plume de Ma Tante, které napsal se svým dvorním skladatelem Gérardem Calvim a ve kterém se objevili nové posily Les Branquignols: dvojice Guy Grosso – Michel Modo a nám dobře známý Jean Lefebvre. Všichni tři se poté objevili ve filmových Četnících.

Úspěšná spolupráce přinášela ovoce

Louis de Funés a Robert Dhéry ve filmu Poprask v kabaretuPředstavení La Plume de Ma Tante slavilo úspěch i v Londýně, kde mu tleskala i britská královna a na Broadwayi, kde se hrálo po dvě sezóny. Mezi diváky byl i komik Danny Kaye, Harold Lloyd, idol Dhéryho a Brossetové, nebo bratři Marxovi (Harpo dokonce pozval Dhéryho k sobě domů). Ve Francii pak konečně natočil komedii Výhodná koupě, kterou producentům sliboval už tři roky. Dhéry povolal všechny své „Potřeštěnce“, sám si pak zahrál hlavní roli muže, kterému koupě amerického automobilu trochu změní život. Louis de Funés (mimochodem, byl to první film, ve kterém ho u nás daboval František Filipovský) dostal dvojroli dvojčat – vrchního účetního a policejního komisaře. Film znamenal opět kolosální úspěch. Funés v té době sklízel potlesk na jevišti ve hře Oskar, ale chtěl zkusit něco jiného, kde by i zpíval a tančil. Obrátil se proto na Dhéryho a ten pro něj napsal show Velký valčík.

Když se Dhéry a Brossetová vraceli z USA, kam jeli představit Výhodnou koupi, zůstali trčet tři dny na letišti v New Yorku. A zde se Dhérymu v hlavě zrodil nápad, že na letišti v Paříži na ně čeká celník s tváří a chováním Louise de Funése. Ihned proto poslal Funésovi do Paříže telegram, aby neprodlužoval svou smlouvu s Oskarem. Funés se vrátil rolí celníka Roussela k Les Branquignols a opět exceloval.

Hru (tedy spíše klaunské výstupy, protože v představení se toho moc nenamluvilo)nadšeně přijali diváci i kritika. Poté se Dhéry opět vrátil k filmu. V roce 1964 natočil sportovní komedii o výpravě francouzských fanoušků ragby do Anglie. Ve filmu se spolu s Dhéryho partičkou komiků objevila plejáda známých britských herců. Na scénáři spolupracoval i spolupracovník Jacquese Tatiho Jean L’Hote. Někteří Branquignols však chyběli, mezi nimi i Louis de Funés, který po Četníkovi ze Saint-Tropez točil několik filmů ročně a na film kamaráda Dhéryho mu nejspíš už nezbyl čas. O čtyři roky později se však Dhéry a Funés opět scházejí při spolupráci na komedii Tonoucí se stébla chytá. Milovník lodí Dhéry napsal bláznivý příběh z loděnic na tělo Louisovi a sobě, oba tak opět v některých scénách vzdali hold svým milovaným němým groteskám.

Lidožravý tuleň

V roce 1969 pak Louis ještě vystoupil jako krotitel tuleňů na galavečeru umělců, který Dhéry režíroval. Po jeho vystoupení se ozval bouřlivý potlesk, chudáka Louise však jeden z tuleňů kousl do zadku. Bohužel tento kousek byl poslední zrealizovanou spoluprací těchto dvou skvělých tvůrců. Funés s obrovským úspěchem pak dál natáčel své komedie, když však potřeboval pomoci s nějakým pohybovým číslem, vždy povolal na pomoc Dhéryho ženu Colette Brossetovou.

Robert Dhéry a Colette BrossetováDhéry jako režisér pak natočil pouze v roce 1974 adaptaci své divadelní komedie Vos gueules, les mouettes, humor jeho skupiny na plátně však šířil spolurežisér filmů Výhodná koupě a Do toho, do toho Pierre Tchernia, mimo jiné režisér filmu Krysy z temnot a spoluautor animovaných filmových Asterixů a Lucky Lukeů. Sám Dhéry spolupracoval se členy slavného Monty Pythonova létajícího cirkusu na skečích pro britského komika Martyho Feldmana do pořadu Marty Amok, ve kterém i vystoupil.

Ve druhé polovině sedmdesátých let nabídl Funésovi poslední spolupráci na filmové komedii. Mělo jít o příběh mnichů, v němž by Dhéry hrál koktavého a hrubého otce abbého a Louis roli mnicha, jenž by byl obětním beránkem svého nadřízeného. Bohužel scénář nebyl nikdy dokončen a zfilmování tak sešlo.


Dhéry si pak ještě zahrál v několika fimech, například v adaptaci románu Roberta Merla Malevil. S Colette Brossetovou měl dceru Christine. Zemřel 5.12. 2004 v Paříži.